Rod a Rodenice
Podle některých pramenů prabožstva stojící u zrodu universa, nad kterým získal Svarog kontrolu až později a pravděpodobně s Rodovým svolením. Jeho
jméno se odvozuje od slova „ráda", tj. „strážce" (strážce prahu). Jeho kult, spíše démona než božstva, plodnosti se ozývá ve výrazech „příroda, úroda, porod,
rodina, národ". Rod tvoří člověka tím, že hází na zem hroudy, z nichž se rodí děti. Podobné představy známe i ze starých řeckých mýtů: kameny Deukalióna
a Pyrrhy, z nichž vznikají lidé po potopě; dračí zuby Kadmovy, z nichž povstali thébští muži apod. Na rozdíl od antických bájí se Rodovo tvoření netýká pouze
prvních lidí, ale pokračuje vlastně neustále a je výrazem obecného přesvědčení, že lidské bytosti přicházejí sice na zemi shůry, ale základním materiálem jejich
tělesnosti je hlína (srv. kabalistického Adama Kadmona). To ostatně vyjadřují i středověké ruské apokryfy, když tvrdí, že lidské tělo pochází ze země, kosti
z kamenů, krev z moře, oči ze slunce, vlasy z trávy, rozum z oblak, mysl z rychlosti andělů a duše z větru a ducha božího. Tento obraz je pozdním ohlasem
gnostických spekulací. Jeho egyptskou obdobou byl Chnum, muž s vertikálně zatočenými beraními rohy, který byl Stvořitelem každého těla žijícího na zemi
a člověka vytvářel na hrnčířském kruhu. Byl Strážcem (!) pramenů Nilu a Původcem (nilských) záplav. Beranovi připisovali mimořádně mocnou plodivou
schopnost. Rod patřil také ke skupině bytostí řídících lidský osud (rožanice, sudičky, sreča, dolja atd., srv. polské rodzanice, slovinské rojenice, srbské
sudjenice, bulharské narečnice či urisnice, starořecké moiry, římské parky a germánské norny). Rod byl spojován s Artemidem a rozanice s Artemidou
Smrt je vlastně zrozením pro onen svět. Proto šlo o bytost uctívanou v pohřebních obřadech pecnem chleba, přikládaným i do rakve, a tímto zvykem
se vyznačovaly i výroční svátky na počest zemřelých, jako byla radunica nebo rusalské svátky. Pohřební hostina se nazývala „strava". Předcházela jí obětina
pokrmu a nápoje mrtvému na hrobě, na Rusi i Rodu a rožanicím.
Černobog a Bělboh
Tato dvojice božstev se někdy také dává do souvislosti se samotným stvořením světa. Bělboh reprezentuje sefiru Chochma, Černobog sefiru Bina.
Bělboh byl bohem přibývající poloviny roku. V době zimního slunovratu vždy porazil Černoboga a převzal od něho kontrolu nad řízením vývoje. V den
letního slunovratu se boj opakoval, avšak vítězem byl tentokrát Černobog. Tato dvě božstva jsou ekvivalentem sil jin-jang nebo kabalistického ódu a óbu.
Bělbog se zjevoval jen přes den jako stařec s dlouhou bílou bradou, oděn v zářivém rouchu a opírající se o hůl. Černobog jako stařec oděný v černém
s černými vlasy a bradou. Někdy byla černá celá jeho hlava.
Svantovít
Androgynní božstvo pojímané někdy jako stvořitel světa. Většinou býval zobrazován se čtyřmi hlavami nebo tvářemi. Tyto korespondovaly se světovými
stranami a ročními obdobími. Svantovít byl též bohem války a úrody. Byl jedním z bohů, kterému se přinášely i lidské oběti. Jeho posvátným symbolem
je bílý kůň.
Prove
Obávaný bůh soudu a spravedlnosti. Zjevoval se jako hubený stařec v roztrhaném hábitu a s řetězem na krku. Přísahat na jeho jméno bylo považováno
za nebezpečné. Ze stromů mu byl zasvěcen dub, podobně jako několika dalším mocným slovanským bohům. Výrazným rysem jeho tvářnosti byly velké oslí
uši a ukrývání v posvátných hájích, čímž připomíná jak Satyry, tak i Pana. V jemu zasvěceném háji posvátných dubů se konaly pod vedením knížete
a kněze soudy. Provenovi tedy podléhal výkon práva a jeho jméno je zřejmě odvozené zpravb- (= spravedlivý).
Triglav
Významný slovanský bůh. Jeho tři hlavy symbolizovaly vládu nad třemi světy stromu: podsvětím, zemí a nebem. Znázorňovaný byl se zavázanýma očima, protože byl považován za příliš posvátného, než aby zřel pozemskou bídu. Zasvěcený mu byl černý ohnivý kůň se zlatem a stříbrem zdobeným sedlem. Později do popředí vystoupil jeho bojovný aspekt.
Trojan
Pravděpodobně chtonické božstvo vládnoucí v zemi mrtvých. V některých pověstech byl popisován jako trojhlavý noční démon, který jednou hlavou požírá
lidi, druhou dobytek a třetí ryby.
Chors
Sluneční božstvo považováno za doplněk nebo synonymum Dažboga. Někdy se používá forma Chors-Dažbog. Pozdějšími autory byl nazýván „andělem hromu".
Slovanské kruhové tance - chorovody jsou odvozeny z tohoto jména.
Porenut
Čtyřhlavý bůh s pátou hlavou na prsou. Levou rukou se obyčejně dotýkal čela, pravou brady. Podle některých pramenů může jít o Perunova syna - Peruniče.
Radegost
Původně sluneční bůh, později obdržel i válečnou funkci. Doprovázel ho posvátný kůň. Taktéž vzýván při divinacích. Býval mu obětován skot nebo ovce.
Lada
Věnujme se nyní jemnější části našeho panteonu zastoupené ženskými bohyněmi.
Patrně nejtypičtější z nich je Lada, slovanská bohyně lásky, krásy,harmonie, souladu, radosti a mladosti, paní květů, jejíž obdobou je římská Venuše,
řecká Afrodíté, fénicko-syrská Astarté, částečně babylónská Aštaroth, germánská Freya, nebo ještě výstižněji Lucifer (Jitřenka-Večernice). Zasvěcen
jí byl květen, ze stromů lípa.Z antroposofie víme, že nadměrné působení luciferských sil se projevuje snahou o předčasné odvtělení člověka. Přes předimenzované smyslové zážitky
odvádí pozornost od všeho zemského a vytrhává k nebesům. To je nebezpečím Lucifera. Na druhou stranu dává možnost osamostatnění, prožívání krásy, harmonie
a lásky. Její zobrazení je vyjádřením slovanského archetypu krásy a jemnosti. Venušinské síly jsou tu promítnuty do ženy ve své plné nádheře.
Zvláštností Lady je, že podobně jako řecká Persefoné, i ona přebývá v podsvětí. Traduje se, že žije krátce, protože ožívá a z podsvětí vychází až o jarní
rovnodennosti, přičemž na rovnodennost podzimní opět umírá. To souvisí s povahou venušinských sil. Všimněme si kolik romantiků umřelo velmi mladých,
prožívání venušinského archetypu je vždy tak trochu invokací smrti. Zamilovaný člověk jí stojí nejblíže.
V řecké mytologii se traduje, že když Persefoné vystoupí z podsvětí, její matka Démétér, bohyně plodnosti a úrody (aspekt slovanské Mokoš), ji vítá
rozkvétáním přírody a zelení. Když Persefoné na podzim odchází, Démétér ze žalu přestává dávat přírodě plodnost. U Slovanů je samotná tato energie života
personifikována v ženské bohyni Živě. Je taktéž Venuší, avšak v jejím atributu je životní energie. Další personifikací je bohyně jara Vesna. V jedné legendě
se praví, že se Lada stala Svarogovou manželkou, protože by bez ní nemohl stvořit svět.
Tato bohyně obývá podsvětí, přičemž můžeme předpokládat její jistý vztah s Velesem. Ladě je někdy přisuzována dcera Liuli. Veles je určitým ekvivalentem
Samaela hebrejské tradice. Tomu mimo jiné nasvědčuje i to, že Samael je stejnou hádankou jako Loki. Na přední straně Stromu života vystupuje jako
boží sluha - jeho jméno v překladu znamená „jed boží" - nese na konci „el" jako ostatní andělé a archandělé. Na zadní straně Stromu je divokým a nebezpečným
martickým klifotickým démonem. Jeho povaha je dvojitá, podobně jako u Lokiho. Víme, že Samaelovou manželkou je Lilith, Lilita, což se značně
podobá Liuli. Pro slovanský panteon je příznačné, že spojuje několik božstev do jednoho. Lada je zároveň Liuli, což v mytologii není ničím neobvyklým.
Nakonečný v souvislosti s Lilit píše: „Pekelná manželka ďábla Samaela, noční démon, nazývaný ,pekelná děvka'. Podle rabínských tradic byla první
ženou praotce Adama, kterého svedla k hříchu nečistým polibkem. Z manželství Lilit a Adama vzešlo pokolení obrů a zlých duchů."
To nám opět o kousek víc poodhaluje závoj ukrývající temné tajemství Peruna a důvod jeho nepřátelství s Velesem, které jsme naznačili výše.
Lilit, nebo po našem Liuli, je tedy odvrácenou stránkou Venuše, nebo celkově ženskosti. Tak, jako je na přivrácené straně ve vztahu Arés a Afrodíté, či
Mars a Venuše, tak je na straně odvrácené ve vztahu Samael a Lilit, či Veles a Liuli.
Z tohoto pohledu si zaslouží pozornost také dva Ladini synové zvaní Lei a Polel a řečtí dioskurové (lat. Dioscuri nebo Gemini) Kastor a Pollux, jejichž
matkou byla pozemská žena Leda. Tradičním znakem Lady bylo srdce. Na jedné slovanské výšivce z 19. století je znázorněn strom - květ života následujícím způsobem. V místě Malchutu
je Ladino srdce, ze kterého celý strom vyrůstá. Na úrovni Tiferet je prakříž V systému západní zasvěcovací tradice je tarotová karta Smrt přiřazená 24. stezce
Stromu života (Nun) spojující věnušinskou sefiru Necach se sluneční sefirou Tiferet.- svastika, tedy symbol Slunce, a úroveň Keteru dosahuje kalich květu. Listy
květu (nebo větve stromu - výjev nese prvky obou) jsou po úroveň Tiferet směřované k zemi, od ní směrem nahoru. Po obou stranách stromu sedí na větvích
po dvou ptácích. Znázornění Ladina srdce na místě sefiry Malchut přivádí k úvahám nad astrologickým symbolem Země, kterým je nahoru obrácený symbol Venuše.
K dalším úvahám připomeňme legendu tradující, že bez Lady by Svarog nemohl stvořit svět.
Mokoš
Slovanská bohyně Luny v jejím plodivém aspektu. Její jméno znamená „vlhkost". Luna je tradičně spojována s živlem vody. Zobrazována bývá s velkou
hlavou a dlouhýma rukama. Byla považována také za bohyni osudu, což naznačuje osudovost astrologické Luny oproti svébytnosti Slunce. Některé zdroje
jí přisuzují vládu nad okultními silami a uměním věštby, obdobně jako jiné panteony lunárním bohyním. Luna je totiž jedním z mocných vládců nižšího
astrálu, odpovídajícímu pudovosti člověka a plodnosti přírody.Podle některých mýtů byla Mokoš ženou Svaroga, což dávalo vznikat svatbě
nebes a země. Bohyně Mokoš, jako plodivý aspekt Luny, v mnoha prvcích splývá s bohyní Země.
Vlhká Matka Země
Bohyně Země, která nebyla personifikována. Obdoba antické Gáie a egyptské Tefnut. U Slovanů byla velmi ctěná. Plivnutí na zem se považovalo za trestuhodný
čin. Rovněž rolnické práce mohly být vykonávány až po jarní rovnodennosti, protože do té doby země spala a neměla být rušena.
(dle Karika Josef - Slovanská magie)